2013

vlčí B.

 

Zase je úplněk a Tvoje oči jiné

zvou mne už se šerem do lesních strání.

Necháme za sebou cáry po kombiné,

hořící stodolu, ostatky laní…

 

 

O smrti zdá se mi…

 

O smrti zdá se mi s úsměvem debila,

který se nad ránem, aniž by procit,

probudí s výkřikem hrůzy, by nebyla

nakonec přespříliš útlounká v bocích….

 

 

Co jsem to jenom chtěl…

 

Svět lidí za oknem a radostné hry dětí…

Mlčím svým stínům jsem parapet od hoven…

Co jsem to jenom chtěl, ptám se již napotřetí…

Co jsem to jenom chtěl? Jo, vlastně nejít ven…

 

 

Noční krajinou

 

Zlou nocí tmelem krysích slin

jdou Kilián a Augustýn

tmou někde v žebrech rozvalin

kol vrahovických hvozdů

 

prvý má v žilách heroin

druhý zas v klopě rozmarýn

jeden je otec, druhý syn

hlas slavíka i drozdů

 

tam uvnitř těla, v kterém spím

jdou dva a mají jeden stín

a když mi projdou osrdím

jsme psychopat a cherubín

 

slavíci drozdi s ostny v těle

směju se nad tím nevesele

jeden z nich umře

já to vím

 

 

villonská balada pro B.

 

Se mnou jste šla i do neštěstí,
po bledých nocích s večeří,
která spíš byla ranou pěstí
a sebevránou v příšeří.
Tím smíchem, kdy už nevěřím,
že vlci nejsou andělé
a přeci slunce z kadeří
Vám kreslí pruhy po těle.

Ty Vaše vzlyky do pelesti
stojatou vodu rozčeří.
Že voní divě po neřesti
dvě těla, černí panteři,
v tom holobytu zádveří,
klín klínem v pupku postele,
kde spíš než Bohu uvěřím,
Vám, slečno s pruhy po těle.

A stejná jste i na tom scestí,
kde chlápci s větrem soupeří
a ženou cvalem do bolesti
kobylu zbitou bezvěřím.
Jste rovnítko mé páteři.
A páterem i kostelem,
když černé oči zešeřím,
Vám, slečno s pruhy po těle.

Tiše mi v domě na předměstí
všeptnete Není na tě lék…
A to mi trne u zápěstí.
Z Vás a z těch pruhů po těle.

 

ZLÁ(sky)

 

Z lásky se léčívám nálevem z utopenců,

včerejším ležákem, salátem Bible…

Za oknem panny jdou, bílé a bez mládenců,

jejich zpěv vábí mne ode dna kýble.

 

V myšlenkách vyje mnou daleko nad topoly,

co asi která z nich pod šaty skrývá?

Ta, co je uprostřed, na pryčně mezi koly,

ta ze všech nejhezčí… ta není živá.

 

Nechte mi, dívenky, tu sivou holubici,

ať ještě pro dnešek bledne v mém domu…

V domu, kde mřelo se mečem a po přeslici,

samotou pro lásku… a láskou k tomu!

 

 

Kdo jsem a čí jsem byl

 

Do ticha ptám se tě…kdo jsem a čí jsem byl?

Než do sna vbledne stín, tak jako kdysi.

K večeři do piva nasypu černobýl

a kočkou z poledne nakrmím krysy.

 

Dřív než ti odhrnu zaschlou krev ze spánků,

přihodím do kamen pobožnou knížku,

pohladím jedinou zůstavší schovanku,

strážkyni u dveří,  polární lišku.

 

V lůžku kdes léhala, spí odteď Morana,

tak ani pod dekou nezuji boty…

Kéž bys tu byla jen, alespoň do rána,

až knoty dohoří, pro teplý dotyk.

 

Dřív než ti položím dvě mince pod jazyk,

kdo jsem a čí jsem byl…že jsme tak šťastni?

S poslední otázkou servu si obvazy,

kdo jsem a čí jsem byl? Jediný vlastník…

 

 

Za zdí

 

Berle jsem zahodil prchaje z ústavu,

stejně tak vše, co mne v rozletu brzdí.

Vší silou přes dráty lámu svou postavu

v radostné předtuše, co bude za zdí…

 

Stromoví? Jablíčka? Dvě bílá koťátka?

V zahradní houpačce Evina dcera?

Místo ní korunou komíhá oprátka

a na ní chovanec zběhnuvší včera.

 

Snad jsem jen zešílel víc, než jsem šílený,

ale svou svobodu potěžkat visem?

Chci aspoň na chvíli, než zazní sirény,

poptat se u sebe… Kdo jsem když nejsem?

 

 

Šukat Múzy        

 

z plakátu

se na mně směje krasojezdkyně divokejch dálek

sem vedle ní jezdec na morový slepici

a po dlažbě blednou stíny lamp

jako zlomený labutě jitra

na rukách samý skvrny

krev sperma a med

 

usmívá se

Dneska polykám jenom plameny šavle

a tak už jen chvíli kouříme

a řikáme Lepší mít s kym šukat múzy

než mít na hotel a holt člověk někdy žije

aby to přežil a tyhle dvojitý ranní pití

sou tichá modlitba

 

 

Blues měsíce Marii z ulice

 

Po tom, co vhodil jsem do louží udice,

číhaje na noční můry a bělice,

kamenná Marie, ta z rohu ulice,

ožila v kaluži na dně mé sklenice.

 

Vešla jak denice nahlížet do barů,

kde život krásně čpí do piv a ovaru

a když pak někomu ukradla kytaru,

hrála to blues krásně a postaru.

 

Zapadám nad ránem, ovšem ne lhostejně.

K tomu jak stíny si ze tváří odhrne

a řekne pane, dnes v noci raděj ne…

Ty vaše vlasy…ty jsou moc stříbrné.

 

 

Antabus blues

 

S rozteklou grimasou

cvičené opičky

na světlo vynesou

všechny mé skleničky

rozpité dopité

o dlažbu roztříští

aby ten s kopytem

neměl chuť na příští

vábení do sítí

veze mne autobus

v místa kde do pití

slintá skřet Antabus

 

 

Někdy žeru kůru

 

někdy žeru kůru dosti při zemi

světlu vstříc světlu zcizený

na zubech krev pod víčky hlínu

přehryžu vztekle svou mandolínu

a pak se vracím zpátky k vínu

k matraci v půjčeném přízemí

 

pro samé slunce není stínu

na březích vpitého zázemí

nazpátek sobě nepokynu

odplouvám v kapse kovadlinu

někdy jen prostě žeru hlínu

zabydlen hluboko pod zemí

 

 

Na stropě slíďák

 

Na stropě slíďák svou noční pelest tká

pod ním je odřená vystydlá vana

na dně má první a včerejší nevěstka

smrtná jak neděle, krásná jak panna

 

Sivá jak Morana, odraná od trní

v němž zčásti nechala i svoje šaty

bledost a zjištění, že vlci nevrní

před tím, než dívenkám olíznou paty

 

To jsem ji odnášel snad ještě za šera

byla už nejednou punčoškou v hrobě

kéž bych ji našel dřív! mohla mít zvečera

nakonec i něco teplého v sobě

 

 

S liškou

 

ochočit lišku

nezkoušej nikdy

to řekla ona

že sama ví kdy

olíznout ucho

najíst se krku

nastavit břicho

jazyku vlků

ostrou jak špona

můžeš ji skolit

to řekla ona

ať prý to bolí

 

 

Blues železných bačkorek

 

Už hlavy noci na svůj špalek jdou

jak napsal někdo, nevím ale kdo

je lepší lento nežli allegro

v prostě ranním pití

když Kolben hulí jako jeden vzdych

do stínů nebe věží kostelních

namísto krve kde se lije lih

do radosti bytí

 

V sklenici na motýly místo nich

je odraz popracovních pivních břich

a plná hrdla tísní lidových

přetékají potem

to se pak chce být někým jinačím

jenže to na věšení nestačí

když žena doma suší v pavlači

nedopraný froté

 

A pak jde ven v železných bačkorách

aby tě stihla ale ne zas kách

tušené stíny visí na patách

kradmotichou plyší

kročeje splynou škubnou opratě

a život běží horem po drátě

pádem jste sobě ne-li proklatě

každodenně bližší

 

 

Já a můj pes

 

Já a můj pes…kdo z nás koho vede

když je mé nebe modrozlatě bledé?

Jakmile však smrákne se a zahřmí

ohon ohnem…spjati svými jařmy.

 

 

Werewolf

 

Deset let drali mne za mříží ústavu,

z toho pět trvalo, než mne jen chytli.

A dnes jsem konečně odepsán ze stavu,

nesou mne na hřbitov v konopném pytli.

 

Házejíc lopatou nemají tušení,

jak ve lži pitomé je i to mé parte.

Že jsem jen naoko předstíral dušení,

umrlčí tuhnutí i pěnu na rtech.

 

Pak rýče utichnou…konečně svoboda!

Havrani zděšeně nad stromy vzlítli,

vida, že ze hlíny hrnuté odspoda

noří se postava v děravé kytli.

 

Postava oděná do lidské podoby,

mající vnitřnosti divoké zvěře…

A že se na tebe vůbec už nezlobím,

s večerem zaklepu na tvoje dveře.

 

Procházkou půjdeme za ruce do polí,

tak jako před lety, svedena, sveden.

Ve chvíli kdy špitneš: „Může být cokoli…“

Cokoli může být?! Vrátí se jeden.

 

 

Blues manželskýho prádla

 

Bedřich dnes často myslí na Jóba

i na svou ženu, na ně na oba

a láska jako svatá Staroba

krásu nepokradla.

Že dávno pryč je její postava

i chuť se dát a s chutí dostávat

dvojchrapot do tmy tiše dohrává

blues manželskýho prádla.

 

Že co jde do kotelny vydělat

mínus pět táců pět set padesát

dá mu ta jeho doma jako plat

za umytý schody

Jenže to stačí sotva na utrejch

a členství v klubu starců sehnutejch

už leta pálí jako cejch

na vratech do hospody

 

Odkud se polomrtvej vracívá

domů kde stará usne u piva

a dcera ta co zrovna dospívá

už to nevydrží

Na prahu jenom napůl nechtěně

nezuje boty šlápne na štěně

a skoba z fotky matky na stěně

ještě pevně drží

 

 

Taneční hodina

 

Nauč  mne tančit po zubatých kosách,

když dojde lih, něha i náboje.

Našlapat krví neskonale bosa,

bez boje seknout… nauč mne oboje.

 

 

Ráno

 

Obut a vysvlečen nořím se z opice

snaže se rozeplést hedvábné šňůry

do nichž mne můry snu vběsily nebdíce

zatímco chrápal jsem z partitury

 

Zatímco tonul jsem k dnu vinné řečice

kůrovcem kurevné šeravé kůry

kalhotky bělice zbělaly na klice

nožky se zbortily do klaviatury

 

To moje milá svlékla i střevíce

forte a piano vivaldiano

a že pak spala nejenom s měsícem

budím se, doufaje, že přeci ano

 

 

Zahrada v dešti  (útržek dopisu)

 

Týdny mi prší do třešní.

Nesvatou touhu svatých Klár

do jejich větví rozčeš mi.

Ten hukot ze Tvých papilár,

krví a medem prosáklých,

sama si na brus zahrát dám,

dáš-li těm ranním kosám klid.

V dešti Tvá mokrá Zahrada…