2015

DOPIS

 

po cestě k tobě i s tebou na cestách
udělal jsem několik kroků mimo
ale všechny staré cesty vedly za tebou
nové zas nazpátek k tobě
třikrát jsem ležel na podlaze
mimo náš dům a byl jsem vděčný
za jakoukoli blízkost i pavouka
ale nikdo už nikde nebyl
 
ptal jsem se jak je možné všechno stvoření
ptal jsem se jak se s tím příliš nesrat
k večeři polívka z tvrdšího chleba
tuhle řeku přejdou jenom bílí psi
sama spíš v domě pro dva
tak dlouhé zimy dávno nepřicházely
patnáct stop sněhu a pod ním naděje
jen bílí psi a výdech spící dívky
 
není to nic zvláštního
nebe už slyšelo příliš podobných příběhů
ale vlastní tě škrtí nejsilněji
propast mezi tím co jsem a tím co chci
je v mých očích dívajících se do tvých
tam je všechno co už jsem zasel
je čas sklizně čas bouře čas na čas
tak místo modliteb železem o kámen
vytloukám ze sebe zbytek sebelítosti
to je ta modlitba to je můj výkřik

PRO PĚT MORUŠÍ

bezkrevná noc jak prsy utonulých
světlo mi k práci přináší
a já ty jámy kopu právě kvůli
že ten svět vážně… vážně nesnáším
 
že co mne světí, tebe nevzruší…
 
…tak kopu jámy pro pět moruší
kterým, až vzejdou, budu říkat
mé dámy, dcery nebožtíka
už nás ten svět tak neruší…

 

 

ZAS SEDÍM POTMĚ U KOSTELA

 

zas sedím potmě u kostela
jak většinu svých děsných rán
a kolem na mši proudí těla
oblečená do pyžam
 
v jednom z nic jde Boží dcera
měnit vranám obvazy
a svou minci pro pátera
pokládá mi pod jazyk
 
kdyby jen chtěla se mnou ztratit
víc než jen peníz na dlani
dám jí své tělo na hraní
a budeme zas oba svatí
i před sebou ji ochráním…

 

 

PRÁZDNÝMI POKOJI

 

zůstat tu…odejít…anebo obojí
krutý smích doznívá prázdnými pokoji
kde občas po ránu v svěrací kazajce
závodím s potkany na dětské tříkolce
 
ve sklepě u lopat spí moje manželka
spánkem již zvětralým, tichým a věčným
občas ji slýchávám… půlnocím do tmy lká
za což jsem ostatně hluboce vděčný
 
že tady nakonec přeci jen nejsem sám
že je s kým usednout k mešnímu vínu
anebo zasmát se… když zpod ní vymetám
ostatky života, stíny svých stínů

MÍ DOBŘÍ HAVRANI

Mí dobří havrani... všechno to odneste,
po naší poslední večeři páně.
Krev, sperma, med... ty zbyly ti na prstech,
na prsech nad ránem zas moje dlaně.
 
A v lůně se náš syn, pohrobek veselý
do rytmu Straussova valčíku točí...
Netuše, že už zas...za půlden necelý,
navždy tě obejmu a sejdu z očí.
 
Ten kočí co drží čtyřspřeží před vraty
ptá se mne: „Pane, už? Je čas jít domů...“
Vzduch páchne omamně mrtvými jehňaty...
Vracím se do pekla s rachotem hromů...

 
TAK PROTO PUSOU

 

tak proto pusou... že jsi panna
že se ti nechce nocí jít
že jsi jak postel rozestlaná
a já zas jako holobyt
 
kde se dvě dávno krotké krysy
uvnitř mé lebky prochází
a na zahradě jako kdysi
rozkvetly třešně s provazy
 
spěcháš-li ráno... zůstaň u mě
a nedívej se dozadu
však budu-li to ještě umět
vyjdeme si do sadu

 

 

JDU POTMĚ LESEM

 

jdu potmě lesem podél řeky
se starou vránou ve vlasech
a zase jsem si nevzal léky
a možná bylo načase

 

je jednou provždy porozházet
jak perly svinským kalužím
a běsům dodat správný název
i smrti... té už nedlužím

 

a až se změní k nepoznání
mé ruce v dvoje pařáty
až budu lihem zahřátý
najdu tě bílou pod hvězdami
budu ti dýchat na paty...

 

 

TO JÁ MÁM OČI

 

To já mám oči vlkodlačí
a ty jsi zase téměř panna
pojďme teď chvíli spolu tančit
ať neodejdeš nepoznána

 

Dokud nás ještě šaty tlačí
dokud jsme takhle raději
a já mám oči vlkodlačí
ty ve svých ještě naději

 

To když se ptáš, zda ještě vstanu
než budem zítra sezdáni
budu-li viset na kaštanu
se tvými ňadry ve dlaních

 

 

 

VŠECHNA MÁ SLOVA

 

Všechna má slova ihned zrána spalte
a jděte dále, dále ode mne
a i když máte zbytky mých dcer na rtech
to jediné je tu dojemné

 

Vy a já... vše lidské kromě mne
už ani kocour nechce žrádlo
o další čisté prostěradlo
pak řeknu svojí služebné

 
VTEŘINU

zalitý potem hryzaje peřinu
proměním tělo v chrám v rohu své síně
činíš-li obdobně, hned příští vteřinu
u konce s dechem jsi! a s prsty v klíně

 
VLČÍ POHÁDKA

Uštvanou kořist si dělíme na půlky
ne vždy jsou k večeři vnitřnosti jehňat...
Červenou stužkou, co zbyla z Karkulky
ti časně nad ránem ověnčím stehna

 

Pak bude teprv čas na to se seznámit
dřív než nám myslivec ten oheň zhasne...
A jestli umřeme společně s hvězdami
bude to, miláčku, děsivě krásné

JARNÍ KVÍLENÍ

Zdalipak zklidním se... anebo podřeži
přemítám, hledaje, co poklást přes pyj
ať aspoň pro dnes až do rána poleží
není-li dívenky, co u mne přespí

 

Jednu mám! Ba co víc...známe se odmala
s takovou panenkou bude to jisté
i když je hadrová a trochu pomalá
přeci je děravá na správných místech!

 
ULEHÁM NAHÝ NA DNO VANY

Ulehám nahý na dno vany
vždyť v ložnici už co jsem živ
je dvojpostel jen pro potkany
a z kuchyně půl basa piv

 

mne do tmy tmoucí tiše vábí
laskavými přísliby
co si mám nechat a co už zabít
kdybys teď přišla... co kdyby

 

nůž tady mám! i kolovrátek
na kterém spřádám staré vlasy
co už mi šedly u lopatek
a skučením úst bezehlasých

 

tiším se... dnes tu nezešílím!
až spředu přízi na košili
a budu k smrti rozestlaný
ulehnu nahý na dno vany...

 
TAK DÁM SI TEDY JEŠTĚ JEDNU

Tak dám si tedy ještě jednu
v baru kde se mi dobře chátrá
kde vrchní skrývá černou bednu
a na dně svýho psychiatra

 

Ten utrejch co stek po ubruse
mi žádnej páter nepožehná
dávno už umřel za tvý stehna
v hořící peci po funuse

 

A ty spíš sama s bílou psicí
a jeho urnou na hrudi
a zatlučenou okenicí
ať tě už nikdo nebudí

 
DNES TANČÍŠ SE MNOU

Dnes tančíš se mnou... po pokoji
a schováváš si do blůzy
pár bílých vlasů z lebky mojí
co vypadaly od hrůzy

 

Pod tvojí sukní hnízdí ibis
v zcuchaných vlasech Morana
za ňadry břitva, proto, kdybys
nechtěla zůstat do rána

 

A na tvý tváři kvetou máky
když s milostnou finesou
zavoláš z okna funebráky
ať mne už odtud vynesou

 

 

MILOSTNÁ BÁSEŇ

 

někdy jsi hlínou ztvrdlou
v níž po jablka zarůstám
toužím ti rozervat hrdlo
za noci kdy se cítím sám

 

bereš mne nadarmo do úst
a potom chutnáš jako sad
s kořeny co umí dorůst
za noci v křiku kde jsem rád

 

za noci krve co bodá
do spánku spánkům jako běs
blázen ten vrah co nás oddá
za noci kdy tu shoří les

 

 

 

 

 

POSLEDNÍ NOVÝ ROK

 

Poslední nový rok…na zimní semestr
jsem havran přimrzlý na tvoje blata.
Ač tohle početí nebude beze skvrn,
zbudeš mi v náruči jediná svatá!

 

Jediná svatá a milostná bělice,
nesoucí na rtěnce syny i spásu...
A až se s rozbřeskem oběsím na klice,
můžeš mi ty běsy vyčesat z vlasů.

      S LEDNOVOU VICHŘICÍ

S lednovou vichřicí jdeme na procházku,
já vpředu a ona zametá stopy,
zamrzlou řekou, stužkou na podvazku,
jdeme až na dno všechno svoje dopít.

 

Nad námi andělé, láska a všehomíra,
po prvním hltu vysaju se z rány,
přesto mne za límcem chladná ruka svírá,
i v parku na větvích další sebevrány...

      BÁSEŇ INSPIROVANÁ KOCOUREM A SMRTÍ

Jdu s holým pyjem Olomoucí,
hledaje něhu, možná soucit
a v týle cítím, že se dívá,
ta, co jde za mnou odjakživa.

 

Točím se k ní a do rudnoucích
rtů jejích šeptám Milostivá,
i když se dneska zdáte živá,
stále jste jenom kolemjdoucí.

 

 

 

 

RADOSTI MLADOSTI

 

rána jsou v naději jako věrná
psice, co umírá k poledni
a kdyby nebyla nesmrtelná
nejspíš by nepošla poslední

 

a mne by nenašli po denici
ztuhlého posmrtnou maskou
jak lezu v rubáši po světnici
raněný prastarou láskou